Muzeum ve Frenštátě pod Radhoštěm

Muzeum Novojičínska, p.o.

Albín Polášek

Albín Polášek se narodil 14. února roku 1879 ve Frenštátě pod Radhoštěm, jako sedmý syn tkalcovského faktora a hostinského Josefa Poláška a Petronily, dcery frenštátského řezníka Knězka. Jeho dětství bylo naplněno prací v hospodářství a v hostinci. Už tehdy se začalo projevovat jeho výtvarné nadání, které neuniklo pozornosti spolužáků a učitelů. Jeho pokusy byly inspirované místní betlémářskou tradicí – drobnou řezbou či modelováním figurek z hlíny v hrnčírně Vojty Mynáře. Následné dospívání je pro Albína nelehkou dobou tápání a hledání budoucího trvalého životního zájmu. Nakonec odchází do Vídně, kde se vyučil řezbářem. Po čase se vrací domů, přilákán návštěvou svých bratrů z Ameriky. Je mu 22 let a stojí před osudovým rozhodnutím - chce za poznáním a zkušenostmi do světa. V říjnu 1901 odjíždí s bratry do Ameriky, která se od této chvíle stala jeho druhým domovem. Zde se zpočátku uplatňuje jako renomovaný řezbář na sakrální výzdobě řady kostelů. Z příjmu si šetří peníze na uskutečnění svého dávného snu, na výtvarná studia. V roce 1903 je přijat na obor sochařství Pensylvánské akademie krásných umění ve Filadelfii. Studuje velmi úspěšně a za své školní práce získává řadu prestižních cen. Absolvuje také řadu studijních pobytů např. v Římě, kde se formuje a utvrzuje jeho výtvarný názor v klasicistním pojetí. Po návratu z Říma se Polášek usadil krátce v New Yorku, kde se vytvořil řadu portrétních bust. Poté dostává nabídku na místo vedoucího sochařského oddělení Art Institu v Chicagu. Léta zde strávená, přerušovaná cestami do Evropy, Prahy a Frenštátu, jsou naplněna činorodou sochařskou a pedagogickou prací, účastí na výstavách, realizacemi řady monumentálních děl, poctami a uznáním. V roce 1943 odchází Albín Polášek z pedagogického sboru Art Institutu. Do Frenštátu naposled vrací v červnu v roce 1947 po téměř desetileté přestávce, způsobené válkou. Zde bylo Albínu Poláškovi, jako výraz poděkování za jeho vztah k rodišti, uděleno čestné občanství města. Svůj nový domov a ateliér si Polášek následně buduje v jezerní krajině Winter Parku na Floridě. Těší se z něj v plném zdraví jen čtyři měsíce. V květnu 1950 byl postižen mozkovou mrtvicí, ochrnul na levou polovinu těla a po celý další život se pohyboval na invalidním vozíku, odkázán na péči blízkých. Tvůrčí práce se však nevzdává. Albín Polášek i v takto osudově změněné životní situaci na své rodné město nezapomíná. K dříve darovaným a většinou v exteriéru umístěným dílům Radegast a sousoší Cyrila a Metoděje (1931), Pravěký zápas (1938), Utrpení (1947) získává Frenštát další - pro kostel sv. Jana Křtitele malířský soubor 14 zastavení Křížové cesty (1961). Frenštátskému muzeu daruje plastiky Pan (1915), Aspirace (1913), Strůjce svého osudu (od roku 1962 v parčíku v Horní ulici), Věčný okamžik (1915), obraz Východ slunce (1955), Poláškův malířský portrét od Claud Bucka (1955), model plakety Svoboda, život národa (1917) a sousoší Lesní idyla (1930). Z jeho nejvýznamnějších realizací pak připomeňme pomník W. Wilsona v Praze, který byl darem amerických Čechoslováků k 10. výročí vzniku republiky nebo pomník T. G. Masaryka v Chicagu. Dne 19. května 1965 sochař Albín Polášek, americký občan a frenštátský rodák, umírá.

Jeho sídlo ve Winter Parku na Floridě s názvem Albin Polasek Museum and Sculpture Gardens dnes spravuje nadace Albin Polasek Foundation. Frenštát si svého rodáka v minulosti zejména z iniciativy muzea, několikrát významně připomněl. V roce 1994 mu byla odhalena pamětní deska na frenštátském náměstí od sochaře Z. Jalůvky. Muzeum průběžně připomínalo osobnost A. Poláška výstavami sochařských prací a životopisných dokumentů. Od 5. do 29. března 2009 mohli zájemci v muzeu zhlédnout výstavu Život a dílo Albína Poláška doprovázenou projekcí životopisného filmu se stejným názvem. V předvečer jeho narození 13. února 2009 byla také odsloužena za Albína Poláška zádušní mše v kostele sv. Martina ve Frenštátě.

Životní příběh sochaře Albína Poláška je jeden z těch pohádkově úspěšných lidských příběhů. Je dokladem vůle, talentu a usilovné práce, úspěchů, ocenění a společenského uznání. Je také naplněním Poláškova kréda „Mějme víru v sebe a odvahu a Bůh nám pomůže k cíli“.